Tento fenomén je znám po mnoho let. V roce 1957 byl publikován a popsán v Journal of the American Statistical Association a to pány: Baldwin, Cantey, Maisel a McDermott. První kniha, napsaná Dr. Edwardem O. Thorpem v roce 1962, se jmenovala Beat the Dealer a stala se velice populární a stal se z ní bestseler. Prodalo se jí přes 300 000 kopií. Kniha se zakládala na počítačové analýze hry a ukázala základní strategii jak hrát optimálně blackjack bez počítání karet, ale také systém na počítání.
Výsledkem této knihy byl fakt, že bossové se o tom dozvěděli a především poznali hráče, kteří se těmito pravidly řídili a to podle výše jejich sázek. Proto se v Las Vegas změnily pravidla blackjacku a poskytly výhodu kasína. Šlo především o zákaz rozdělení es, které hráč dostal najednou a také o povolení zvojnasobení sázky jenom při součtu karet 11. Tyto změny byly velice nepopulární a zastavily rozvíjející se hraní blackjacku. Proto byly brzy odstraněny. Kasína si uvědomily, že je mnohem lepší nechat hrát pár hráčů kteří počítají karty, než přijít o zisk, který plynul z „náhodných hráčů“.
Druhá verze Thorpovi knihy vydaná v roce 1966 představila jednoduché „bodové počítání“, techniku podobnou počítání v bridgi podle Charlese Gorena. Toto usnadnilo počítání karet v BJ pro mnoho lidí, protože bylo jednodušší. Začali ho používat i někteří dřívější „karetní počtáři“.
O pět let později, v roce 1971, Lawrence Revere s pomocí počítačového experta z IBM Julianem H. Braunem( spolupracoval také na prvních kalkulacích s Dr. Thorpem) uhladil a zlepšil Thorpovi metody. Revere objevil několik systémů. Nejvíce sofistikovaný z nich je Revere Advanced Point Count, zjednodušeně „14 Count“. Tato metoda je komplexnější než metoda Thorpova. Zaručuje ipozantní výhodu hráče nad kasínem, když se aplikuje správně. Ačkoli tento systém nebyl dostupný v jeho knize Playing Blackjack As A Business, Revere ho prodal všem těm, kteří měli zajem na velkých blackjackových výhrách. Za 200 dolarů.
Ve stejném roce byl vymyšlen systém se slušnou výhodou nad kasínem Stanley Robertsem. Ten ho publikoval ve své knize Winning Blackjack, prodával ho za 95 dolarů a vydělal mu přes 1 000 000 $. Poté založil celý řetězec škol zaměřených na blackjack a nesoucích jeho jméno.
Později byl objeven další jednoduchý systém Dr. Lancem Humblem z Toronta. Měl souvislost s tím od Juliana Brauna a nazval ho Hi Opt 1. Tento systém tvrdil, že má stejnou sílu jako Reverenům „14 Count“, ale studie ukázaly, že je o něco méně spolehlivý a efektivní. Ale i tak se Hi Opt 1 stal pro průměrné hráče systémem jednoduchým na pochopení a minimalizoval jejich chyby.
O pár let později Humble představil Hi Opt 2, mnohem komplikovanější dvoulevelové počítání, kde „cena“ karty je maximálně plus nebo mínus 2. Ve své době byl tento systém nejvíce silný oproti ostatním a proto se také prodával za 200 $.
Pokrový autor Ken Uston na konci 70. let pověřil počítačové experty výrobou pokročilého systému o třech početních levelech. Tento výpočet, nazvaný jako Uston Advanced Point Count, je jěště více silný než v první kapitole zmiňované systémy Hi Opt 2 a „14 Count“. Je v podstatě nejlepším systémem na počítání karet. Byl prodáván za 97 dolarů a 1400 studentů ho zkoušelo a prověřilo. Do roku 1981 byl nějvětším výdělkem jednoho studenta 185 000 $ a to pouze v jednom klubu. O tomto systému si něco povíme v některých z následujících kapitol o blackjacku.
Někteří studenti ale upřímě shledali Ustonův systém složitý a nechtěli věnovat svůj čas na jeho kompletní pochopení. Proto Uston vymyslel Uston Simple PLUS/MINUS, jednolovelový systém, který je snadný na pochopení pro každého. Tento systém, atraktivní převážně v Atlantic City, bude také popsán samostatně později. Stručně se tento systém dá přirovnat k Hi Opt 1 z kapitoly jedna.
Po mnoho lel bylo vynalezeno několik dalších systémů- některé přesné a cenné pro hráče blackjacku, jiné zcela nepoužitelné. Blackjakcový nováček je proto v těžké pozici. Nejde jenom o špatné sytémy, ale jsou tu i knihy podávající nepřesné informace a proto se stávají situace, kdy se student tyto špatné materiály stále dokola učí a v podstatě jsou mu k ničemu a prohraje spoustu peněz. Proto se časem pokusíme o zmínění některých prověřených systémů a doporučíme vyzkoušenou literaturu.
V dnešní době je většina personálu kasína( od managerů po dealery) poučena o tom, že blackjack může být poražen a jsou trochu znepokojeni existencí lidí počítajících karty. Několik let zpátky se hodně kasín rozhodlo pro používání více balíčků karet domnívající se, že se ubrání „karetním počtářům“( nakonec se ukázalo, že i toto jde porazit a to tzv. týmovou hrou, o které si samozřejmě také povíme). Lidé z kasína použili a používají i další metody jak se bránit proti ušlým ziskům. Jde o například zakázání určitým osobám vstup do jejich herny nebo míchání balíčku karet.
Do roku 1978 ale počtáři vydělali v Nevadských kasínech působivé množstí peněz. Kasína reagovala a v období 1978-79 bylo velice těžké něco vydělat. Když si někdo proměnil černé žetony ( 100 $), tak už byl podezřelý. Naopak při menších chipech se vše většinou přičítalo stěstí a vítězné vlně. Poté se ovšem v Atlantic City otevřela nabídka pro příhodné hraní (jěstě v Caesars Palace v LV) a umožnila velkou výhodu pro kvalitní hráče. Bosové z New Jersey ale také vše rychle pochopili .Především v období 1979-80. Ale i tak zde byly lepší podmínky pro hazard.
V Las Vegas se mezitím mnoho vysokolimitních hráčů pohybovalo od jednoho kasína k druhému a to podle výhod, která ta kasína nabízela. Některé kluby se vrátily k jednobalíčkovému blackjacku a to i za cenu malého risku v podání dobrých hráčů. Přeci jenom různých obchodníků a turistů bylo mnohem vice a pro ně byl tento blackjack atraktivní.
I když Vegas a Atlantic City( i v podstatě celý zbytek světa) nejsou „cukrárny”, dříve existovaly velké výhody převážně pro studenty blackjacku, kteří praktikovali dlouhá a těžká cvičení v disciplíně. Ale i dnes je stále atraktivní finanční možnost získat peníze prostřednictvím blackjacku.
