Tým 5

Pokračování Jak vydělal 4 mil:

Situace ve Vegas na konci roku 1978 vypadala špatně. Tým hrál předtím neustále skoro po celý rok a tak bylo pro ně ve městě docela dusno. Jeden boss jim dokonce řekl, že pokud někdo hrál s černými žetony, tak předpokládali, že je součástí tohoto týmu. Jednobalíčkové hry byly prakticky nehratelné. Kasína zase rozdávala jen půlku nebo méně balíčku, pokud hráč sázel černé chipy. Multi balíčky se staly také nehratelné z důvodu karet na rozdělení balíčků. Tyto podmínky znamenaly jediné: žádné výdělky a rozpad týmu 4. Pro členy teď nebyla možnost blackjack ve Vegas hrát.

V lednu 1979, Ty, jeden s počtářů, pozval Kena do Atlantic City. Řekl mu dobré zprávy. Od 7. Ledna roku 79 komise na kontrolování kasín v New Jersey vyžadovala v Resorts International ( jediný řetězec kasín otevřený v AC) rozdělit maximálně jednu třetinu karet v probíhající hře. V této době rozdávaly čtyř-balíčkový blackjack.

Bylo samozřejmě jasné, že kasína nechtěla žádné počtáře ve své herně. Ale s těmito novými pravidly v Atlantic City se naskytla neobvyklá příležitost na vydělaní nějakého toho dolaru. Počtář mohl mít na konci hry i výhodu 40 ku 1 bez obav z toho, že bude z kasína vyhozen. Příležitost byla moc lákavá na to si jí nechat utéci.

Ken vybral z banky 25 tisíc dolarů a naverboval několik hráčů. Roba a Mika z týmu 2, jednoho ze siljnějších počtářů z týmu 4 a hrál také Ty, přítel, co Kenovi o této možnosti řekl. 16. ledna se všichni vydali do Philadephie přes LA, San Francisko a Vegas (nabrali zde všechny členy). Ty je pak dovezl do Atlantic City, kde se ubytovali v malém motelu Barclay (24 $/noc). Byl totiž jen jeden blok od Resortu. Jejich plán byl vsázet od 25 $ do 200 $ a zvyšovat, pokud se bude vyhrávat.

Malý bank hráli pro mnoho důvodů. Tým 4 a jeho bank 30 000 $ byl totálně prohrán z důvodu hraní marginálních karet a také proto, že jim asi někdo 10 tisíc ukradl. Rob a Mike experimentovali se svým blackjackovým počítačem, do kterého investovali asi 50 tisíc dolarů. Projekt ale nebyl úspěšný a tak nikdo z nich neměl žádné peníze na vložení do banku. V Kenově případě problém peněz nebyl, protože on neinvestoval nic do nevyzkoušeného zařízení.

První ráno v Atlantic City nebyl Ken přesvědčen o tom, že bude moci v kasínech bez obav hrát, ale vydal se v převleku do Resortu. Kasíno bylo přecpané jak Ken nikdy neviděl a stovky lidí byli už ve frontě nachystáni před otevřením v 10 ráno. Jak začal hrát, bylo jasné, že dealeři nejsou zkušení a hra byla pomalá (45 rozdání za hodinu). S těmi malými sázkami, co měl tým v plánu, se vydělávání jevilo jako dlouhodobý proces.

Převlek nefungoval. Během pár hodin ho několik lidí ( jak ze strany kasína tak z hráčů) poznalo a sledovalo, jak hraje. Šéf směny, Rick Howe, k němu přišel a řekl mu: „Ahoj Kenny. Můžu s tebou na chvíly mluvit?“ Ken si pomyslel, že pravidla zde přece jen byla moc hezká na to, aby to byla pravda a vyšlo to. To bylo ale špatně. Rick mu dal jeho bussines kartu a řekl přátelsky, že je to čest se ním setkat. Také ho poprosil, jestli by si nemohl popovídat se zaměstnancem kasínové kontrolní komise, který se zajímá o počítání a rád by ho poznal. Ken s tím samozřejmě souhlasil.

Chvíly si tedy povídali a se Ken se pak vrátil ke stolu, kroutíc nechápavě hlavou, jako je tohle možné. Zdálo se to jako nereálné – jako sen. Divil se nad tím, jestli blackjack může být tak všeobecně populární, kde dovednosti budou respektovány. A také se hráč nebude muset bát a cítit se jako skoro-kriminálník.

Navzdory dobrému přostředí se tým ale nemohl pořádně prosadit. Za tři dny hraní byly finance stejné, ale v podstatě byli členové mínus dva tisíce za útratu. Jak pak analyzovali situaci na mítingu, spočítali, že jejich předpokládaná výhra za hodinu by měla být 50 $. Tohle krát 4 a půl (Ty měl práci ve Philadelphii a tak nehrál tak často), krát 8 hodin denně dělalo 1600 $, za týden 11 tisíc pro pět členů. To bylo hodně málo a Ken začal uvažovat o alternativách.

Další počtář, multi-balíčkový specialista Peter, hrál ve Vegas svůj bank 25 000 $. I když s ním Ken nikdy nehrál slyšel z dobrých zdrojů, že je to vítězný hráč. Po několika setkáních se oba dohodli na spojení usilí, dali dohromady 60 000 $ a zvýšili svoje sázky od 25 až do 500 dolarů. Ze šesti členy tedy pak počítali s výhrami průměrně až 10 000 denně.

První den tohoto většího týmu se odehrál v minimální ztrátě asi 1000 dolarů. Ale o to víc byli všichni přesvědčeni o tom, že musí hrát dost dlouho, aby dosáhli výher. Bylo to z důvodu toho, že mnoho faktorů, které předtím ve Vegas znamenaly prohru, zde nebyly:

1. Občasní podvodníci v Nevadě, v Atlantic City byly hry totálně čisté
2. Tým nemusel dělat krycí sázky, aby od členů odradil pozornost kasína
3. V týmové hře nebo při hře s velkým gorila hráčem byl risk v tom, že se musely posílat a číst rúzné signály. V AC se hrálo individuaálně, takže zde jich nebylo potřeba
4. V Nevadě tým neustále čelil kvalitou špatným hrám (počet vyděných karet před zamícháním atd.). Zde si mohli hráči vsadit kolik chtěli a měli zaručeno, že uvidí alespoň 2/3 balíčku odehrané.

Štestí týmu se otočilo hned druhý den. Peter a Ken každý vyhrál 8800 a tým byl v plusu celkově 25 000 $. Udělali novou sázecí strategii a s jejich novým bankem 85 tisíc byla maximální sázka určena na 600 $.

Věci vypadaly dobře, ale na obzoru se objevily mraky. Desítky počtářů, někteří dobří jiní ne, se stahovali do Resortu. Vypadlo to jako nějaké setkání počtářů. Ze sedmdesáti stolů byl u jednoho alespoň jeden. Někteří z těch agresivních nemilosrdně využívali situace. Hráli jen malé částky, ale když jim byl balíček nakloněn, tak vsadili až nesmyslně velké peníze. Chovali se povýšeně, vůbec nevypadali jako obvyklý hráči a take byli otravní a nepříjemní pro ostatní nepočítající hráče. V podstatě iritovali i ostatní počtáře, protože upoutávali pozornost. Vždy když šli do pořádné hry, tak byla rozdána pozitivní serie karet. Nezdálo se to tedy realistické a tento „ cirkus“ nemohl trvat dlouho.

Ken svolal míting s nějakými bohatými počtáři. Aby tato příležitost trvala co nejdéle, dohodli se na tom, že se pokusí oklamat kasíno jednou fintou. Ta spočívala v tom, že si budou u sebe držet chipy místo peněz a tím kasíno v podstatě bude v plusu z důvodu prodeje těchto žetonů. Předtím vlastně hned peníze měnili u stolu a tím se kasíno dostávalo do plusu nebo mínusu. Zde bylo jakoby v plusu. Od této chvíle už tým chodil ke stolu výhradně jen se žetonu místo peněz.

I přes tento fakt, Ken pochyboval o tom, že tato situace v kasínu vydrží více než pár týdnů. Ostatní počtáři to cítili jinak. Jeden mu řekl: „Zde nic změnit nemůžou. Resort má dočasnou licenci do 26. února (ještě šest týdnů). Nepodniknou nic, co by je mohlo poškodit na jménu“. Ken si ale nemyslel, že to bude tak dlouho. Jestli ano, tak by měl jeho tým šanci vyhrát i přes půl milionu dolarů!

Následující den vyhráli 12 tisíc. Tým byl tedy v plusu 37 000 $. Další den se ale dozvěděli nepříjemnou zprávu. Resort udělal ve své herně změny ( první byla při příjezdu týmu do města a to, že maximum na jednu kartu bylo 1000 $). Dříve Resort založil více než 80% jejich stolů s limity od 25 do 1000 $, protože si myslel, že kasíno je plné gamblerů. Nyní zde byly otevřeny jen 4 stoly s limitem 1000 $. Ostatní měli limit 500 nebo 200 dolarů.

Kasíno bylo totiž přesvedčeno o snížení zisku. Ken to nechápal. Za posledních pár měsíců udělal Resort spoustu výherních rekordů jako třeba vydělaní milionu dolarů jen za několik dní. Byli nejvíce profitujíci kasíno na světě. Jako nějaká virtuální manufaktura na peníze, ale počtaři jim leželi v žaludku.

Resort neměl žádnou konkurenci. Účtovali si nehorázné peníze za jejich pokoje, jídlo a pití. Užívali si situace, o které každý manažer kasína sní. Oni jediní mohli ve mestě nabízet „hry pro dospělé“.Několik posledních dní tým vyhrával a byl plus 59 000 $. Nyní ale Resort snížil limity na sázení a co teď s tím. Jeden z týmu vzal místo u stolu s limitem 1000 $, zahrál pár her a pak sledoval, jak nečekaně vedle změnili limit z 5 dolarů na 300. Bitva o peníze mohla pokračovat.

Tým měl naplánováno vyměnit žetony za peníze pokud výhry přesáhnou 60 tisíc dolarů. To by dalo příležitost Mikovi a Robovi investovat do druhého banku a vydělat tak ještě více peněz. Na rozdělení peněz měli určitý vzorec. Půlka výhry šla investorům, kteří do toho na začátku peníze vložili, druhá pulka hráčům. Ta se rozdělila podle toho, kolik hodin hráči hráli a kolik toho průměrně za svoji hru vydělali. To motivovalo počtáře k dlouhé hře.

Protože členové týmu hráli simultálně a tak nevěděli o svých výhrách, pokořili hranici šedesáti tisíc aniž by o tom věděli a nakonec tak při rozdělování pracovali se 79 000 $. Celkově odehráli asi 200 hodin, jejich průměrná hodinová výhra se vyšplhala na 400 dolarů.

Dělení banku je vždy taková sváteční událost. Členové vezmou svoje peníze a chipy a hodí je na postel nebo stůl. Asi tak hodinu trvá, než tým spočítá, kolik mají. Potom se snaží vybalancovat peníze mezi hráče podle jejich hry. Nikdy to ale nedělají v průběhu dní, ve kterých hrají. Především z časového hlediska, ale i z pověrčivosti. Potom spočítají počet hodin a výhry u jednotlivých členů. Každý hráč také předloží své útraty, účty za pokoj, taxi a třeba půjčení auta. Pak přijde na řadu spousta výpočtů. Celkově pak asi 4 až 5 hodin trvá, než se vše podle zásluh rozdělí, ale umíte si představit, jaká je v pokoji slavnostní nálada.

Po tomto momentu se všichni vydali do Resortu. Ve špatně zabezpečených pokojích v hotelu Barclay nechali 60 000 $ a s kapsami plných peněz chodili často od Resortu právě do tohoto hotelu. Snažili se přenést všechny své peníze a uložit je do sejfu v Resortu. Sice tam stál pokoj 60 dolarů na noc, ale bylo to s ohledem na bezpečnost dobré řešení.

Nový bank byl sformován a měl hodnotu 116 000 $. Ken znovu spočítal, kolik každý může sázet, aby nedošlo ke zrujnování. Strávil mnoho hodin nad počítáním sázecích strategií. S bankem 116 tisíc vetšina hráčů sázela černé chipy a pokud vše šlo dobře, tak se s nakloněným balíčkem dostali až na povolených 1000 $.

Jack, který nehrál od doby co byl zatčen, šel hrát nový bank jako první, zatímco si ostatní zdřímli. Vrátil se s dobrými ale i špatnými zprávami. Dobrá bylo to, že vyhrál 8500 dolarů. Špatná sdělovala, že Resort šestibalíčkový blackjack omezil jen na 25 dolarů.

Následující den se Ken v nezávazné konverzaci snažil bossy přesvědčit o tom, že šestibalíčková hra pro ně byla výhodná. Snažil se je smást, aby si oni mysleli že výhodná není a znovu ji zavedli.

Za další dva dny tým vyhrál 25 tisíc. Poté lidé z Resortu udělali věc, která Kena zmátla. Udělali dva stoly s dvoubalíčkovým blackjackem a maximum určily opět tisíc dolarů. Ken si myslel, že jim zbaštili jejich šestibalíčkový argument. Jak potom hrál tyto stoly, snažil se je oklamat řečmi o tom, jak konečně na ně vyzráli a jak dealer hned po jednom nebo dvou rozdáních opět karty míchá.

Byl zde ale jeden problém. Okolo těchto stolů se začali ostatní počtáři sbíhat jak včely kolem medu. Lidé z vedení nebudou tak dlouho hloupí aby si nevšimli, že pokud tedy šest balíčků bylo výhodné, tak proč se teď vetšina počtářů snaží získat místo u těchto stolu se dvěma balíčky.

Někteří se vyjádřili v tom smyslu, že tyto stoly jsou naopak pro hráče příznivé, ale protože mají jen dva tak bude vše dobře postřehnutelné. Měli i fotky všech členů týmu. Ale protože tyto stoly měli jen dva, tak bylo težké pak přesvedčit komisi o tom, že zde počtáři získávají nadměrné částky. Každopádně tým se snažil hrát dokud to bude jen možné.

Ken pokračoval v hraní, ale uviděl skupinu počtářů shromážděných před jednou kanceláří. Věci vypadaly divně. Nebyl zde žádný boss celé směny a 90 % her a stolů nebylo pod dozorem nějakého manažera. Poté Ken šéfa směny uviděl, ale ten byl neobvykle šťastný a sebejistý. Ken si byl jistý tím, že se něco děje. Proto všem signalizoval opustit kasíno a přesunout se do pokoje.

Rob řekl: „Zdá se, že je konec. Zvěsti o zákazu hraní pro určeté lidi jsou všude“. Ken poslal jednoho člena do bezpečnostních schránek pro finance. Poté vše spočítali a výsledek byl 181 tisíc dolarů, skoro jedna pětina milionu. Z druhého banku byly výhry 66 tisíc a tak konečné plus týmu bylo 145 000 $.